147 dní do odjezdu 

Každého člověka žene dopředu něco jiného. Někdo je rád tam, kde je. Někdo rád riskuje a miluje, když má jeho život spád. Většina z vás, kteří čtete tento blog, bude nejspíš jako my.

Jako já a Lukáš. Jste průměrní lidé, máte rodiny, hypotéky, půjčky, kreditky, práci nebo školu.

Šetříte si na lepší auto a třeba na větší, a lepší, bydlení. Jedete ve stejných kolejích každý den svého života. Každý den uklízíte, chodíte po hřištích, čumíte do Facebooku nebo Instagramu. Pracujete. Hákujete. Snažíte se zaplatit všechny závazky. Děláte přesně to, co byste dělat, jako normální rodina, měli.

A zde se zastavte.

To je skutečně vše, co od života chcete???

Pracovat do aleluja. Platit složenky, hypotéky, blbosti a život sledovat na kanálech TV?

 

Nemůžu nebo NEMŮŽU

A teď k sobě buďte upřímní. Kolikrát jste se zamysleli třeba nad tím, proč děláte to nebo ono. Kolikrát jste přemýšleli o tom, proč posíláte děti do školy? Kolikrát jste se přistihli u toho, když říkáte dítěti, tam nepojedeme, protože to je DALEKO, nebo NEMÁME NA TO PENÍZE. 

Kolikrát jste přemýšleli o změně práce ale nakonec jste to neudělali? Kolikrát jste zavrhli myšlenku na to, že byste mohli podnikat?

Jak často sami sobě říkáte slovo Nevím. Kolikrát řeknete sobě nebo svým nejbližším slovo Nemůžu.

„Nemůžeme cestovat, protože na to nemáme peníze.“

„Nemůžu přestat posílat dítě do školy. To přece nejde“

„Nemůžu podnikat, protože nevím jak. Navíc nemám peníze.“

Něco vám řeknu…

Nejsem nějaký Pavel Říha nebo motivátor kalibru vlka z Wall street, ale podle mne je slovo Nemůžu a Nevím jen převlečený strach a pohodlnost. Tedy opět strach, protože vše, co je nové a neprozkoumané, je zároveň stresující. Vyvolává to v nás obavu a tím pádem se necítíme v bezpečí, nemáme jistoty a to je nepohodlné.

Jeden příklad z našeho života.

Nedávno jsme se bavili o žirafách. Sofinka navrhla, že by je chtěla vidět. Mě automaticky napadlo navrhnout ZOO, ačkoliv se ZOO vnitřně nesouhlasím.

Ale neřekla jsem nic. Lukáš se zeptal Sofinky. „A kde žijí žirafi? Kam se na ně musíme jet podívat?“

Sofinka zcela bezmyšlenkovitě, tak jak to je dětem vlastní, řekla: „V Africe přece. Musíme jet do Afriky.“ V tu chvíli se ve mě vzedmul strach a hned jsem vyprskla: „To je moc daleko. Do Afriky radši ne.“

Lukáš se toho chytil a povídá něco v tom smyslu:

„Afrika je daleko, nebo se do Afriky bojíš, protože nevíš, co tam čekat?“

Samozřejmě to druhé. Afriky se každý přece bojí. Už ve škole se učíme, že tam žijí divoké kmeny černochů kterým rozhodně nerozumíme. Podivné druhy pavouků a nejjedovatější zvířata na zemi. To samé se nám snaží namluvit v televizi a na internetu. Afrika je černý kontinent. Je tam bída a hlad. Znásilní vás tam. Okradou a zastřelí.

Z Lukáše pak v této debatě ještě vylezlo, že podobné emoce chová neoprávněně vůči celému Východnímu bloku. Z naprosto stejných příčin, jako já k Africe. Takže nejde o to, že by to bylo daleko nebo podobné lži. My se toho bojíme a přitom nevíme proč a čeho se máme bát. A podobné to je se vším v našich životech.

Ve dvou se to lépe…

Vrátím se nyní do roku 2014, kdy jsme se seznámili s Lukášem. Vzal mě na kafe na Kraví horu a jako vrchnol všeho si po celou dobu schůzky hrál s mobilem.

Pamatuji si, že se mě ptal, proč pracuji v Atentu, když mě to evidentně vůbec nebaví.

Měl setsakramenskou pravdu. Nebavilo mne to. Práce byla nudná, neustále jsem musela dělat věci, které mne nebavily a které byly navíc podle mne naprosto pitomé. Nakonec jsem, jako každý operátor, vyhořela a už jen v práci přežívala.

Peníze se hodily a neměla jsem jich nazbyt.

Já mu na to odpověděla něco ve smyslu, že nevím co jiného bych mohla dělat. Že nemám kvalifikaci a kdesi cosi. Neuměla jsem nic. 

Tehdy mi řekl jednu důležitou věc.

„A co ti brání se někam posunout? Co bys chtěla dělat?“

Vlastně mi nebránilo nic a všechno. Chtěla bych podnikat ale... Zněla má odpověď. Lukáš mě ale nenechal a ptal se dál. „Ale co?“

Nevím. Nevím, jak na to? Nevím. co bych měla udělat dřív. Nemám na to školu. Nemám na to vzdělání. Nemám živnosťák… Bla bla bla…

Samé nevím, nemám, nemůžu. Několik měsíců s Lukášem změnilo mé myšlení. Nakopnul mne správným směrem. Bez něj bych doteď telefonovala v Atento a obsluhovala zákazníky O2. Nenaučila bych se marketing. Nenaučila bych se prodávat na e-shopu a vytvářet kampaně. Dokonce bych se nejspíš vůbec nedostala k velmi zajímavé práci, kterou budu moci dělat z cest v karavanu.

Nezaložila bych e-shop s dovozem produktů pouze ze zahraničí. Následně bych ho neprodala se ziskem. Neuměla bych pomoci dalším lidem s jejich e-shopy.

Nezaložila bych projekt ŠiBaBi, který pomáhá zatím jen jedné psychicky nemocné švadleně – mé mamince.

Nezískala bych skvělé místo (podrobnosti odtajním v dalším blogu) na Homeoffice, ke kterému mi samozřejmě dopomohly moje znalosti a také můj PANKÁČSKÝ životoSPIS.

Po čase se přiznal, že takhle se to učil v ZFP na seminářích. Jeho guru, či jak to nazvat, v ZFP byl člověk velmi inspirativní a uměl lidi hodně dobře namotivovat. Bohužel i nechvalně a výsledkem jeho „přemotivování“ byl i jeden nevýhodný leasing na Lukášovo krku.

I to se stává.

Jaké jsou vaše strachy?

A co vy?

Jaké jsou vaše strachy? Chcete podnikat? Třeba jen proto, že chcete být pány svého času? Chcete vidět vyrůstat své děti a být manželce nápomocen? Nebo chcete jen vylepšit rodinný rozpočet, ale vůbec si nevěříte?

A nebo chcete být jako The Sikls a cestovat po světě? Nebo chcete být jako my a naučit se říct DOST a něco s tím konečně udělat?

Ať chcete být čímkoliv a kýmkoliv, nepřestávejte to chtít. Konec totiž nastane v tu chvíli, kdy přestáváte bojovat za svoje sny a za to, co uvnitř cítíte.

Život přestává být, pokud jej přestáváte žít a jen přežíváte.

Hezký večer

Helena