Rodina 2 + 2

Jsme čtyři. Žijeme na hromádce, jako každý pátý pár v republice (kde jsem vzala tu statistiku se mě ani neptejte, protože si na to nevzpomínám). Naše dvě děti jsou krásné, zdravé, chytré. My jsme normální mladý pár. Já jsem doma na „mateřské dovolené“ a Lukáš chodí do práce do sousedního Německa.

Pracuje ve fabrice na dvě směny. Nemá špatný plat. V Česku by za takový plat každý rád pracoval. V Německu je to minimální mzda.

Já mám dost času, zdálo by se, rozvíjet vlastní kretivitu a projekty.

Co nám tedy vlastně chybí?

Chceme být spolu 

Když jsme s Lukášem odcházeli z Brna na Šumavu, bylo to za vidinou lepšího života. Odcházeli jsme relativně s lehkou hlavou, jedním dítětem a podnikáním, které jsme měli celkem dobře rozjeté.

Bohužel jsme udělali několik chyb, které nás stály spoustu peněz, a kterým se ve škole předcházet nenaučíte.

Ty chyby nás stály hodně sil a peněz a nakonec jsme náš malý začínající e-shop prodali. Byl čas lízat si rány a nic nového nepodnikat. Řekli jsme si, že si chvilku odpočineme a dáme se dohromady. Zaplatíme pohledávky a začneme znova.

Narodila se Ema

Emičku jsme chtěli. Ona je ale typický kozoroh a s jejím narozením se na nás navalil brutální kámen v podobě probdělých nocí, houpání až do úmoru, totální únavy. Najednou nic nešlo podle plánu.

Peněz ubývalo a dluhy nebylo z čeho platit. V tuto chvíli byl Lukáš se mnou a dětmi stále doma a pracovali jsme z domu. Peněz ubylo a my jsme začali kupovat nejlevnější potraviny a nudlové polévky, jen aby bylo co jíst.

Krysí závod?

Došlo to až do bodu, kdy jsem nemohla Sofince koupit ani otevřené botičky na ven, aby se nepařila v botaskách. V obchodě jsem nemohla koupit ani ovoce ani zeleninu. Prostě jen základní potraviny a mléko.

Bylo to hodně těžké období. Samozřejmě se do toho přidaly i časté telefonáty věřitelů, kterým jsem musela přestat platit své dluhy.

Volali i desetkrát denně.

Přestala jsem ty telefony úplně brát, protože jsem byla sama na nervy z toho, jak zaplatím další nákup a jestli můžu koupit dětem Lipánek, nebo ne.

Naštěstí Sofinka byla hrozně statečná a všechno překonala. Pochopila, že když říkám, že nemůžeme koupit tohle nebo tohle, myslím to vážně.

Ale..

Já byla na pokraji kolapsu. Lukáš tedy odešel do práce do Německa a nechal mě s holkami doma. Začal nosit lepší peníze, kterými se postupně všechno zalepilo.

Ale…

Peníze nezbývají, nevidíme se

“ A táta je v práci?“

Tohle je nejčastější otázka Sofinky, která je se mnou a Emičkou doma.

Každý den začíná stejně. Vzbudíme se, jdeme se obléci, najíst, koukáme na pohádku, jíme. Pak poklízím, protože byt 2+1 je plný všeho možného i nemožného a všechno je vytahané venku, že si člověk nemůže kolikrát ani sednou na gauč, jak je zaskládaný.

Pak jdeme ven nebo si hrajeme v pokojíčku a jdeme vařit. Mezi tím 10000 x uspávám Emičku. Sofinka musí sedět sama odložená u mobilu. Ema neusne jde do šátku. Vaříme oběd a po obědě jdou holky spinkat.

Jsem sama doma a tak uspávám obě naráz. Někdy i třikrát. Jsem unavená, vyčerpaná.

Těším se, až se Lukáš vrátí z práce, ne abych se s ním potěšila a popovídala, ale abych si mohla oddechnout od holek, i když vím, že za to nemůžou. Jsem na nervy a brečím. Často.

Lukáš se vrací, holky jsou úplně u vytržení, hrají si, ale uspávat většinou musím opět já. Emi s ním nechce. Pak jdou na chvilku na zahradu za dětmi z Klokánku (bydlíme totiž ve stejném domě) a hrají si tam. Lukáš to tam nesnáší. Taky by si nejraději odpočninul, ale dá mi prostor tvořit něco, co nás může odsud jednou dostat.

Peníze navíc nemáme, vycházíme každý měsíc z ruky do huby a našetřit na nějaké investice není z čeho. Přitom se skoro nevidíme. Nepopovídáme si, nejsme spolu ani v noci.

Hádáme se a to často.

Jak z toho utéct?

Není jak utéct. Tohle je každý den, každý týden, každý měsíc.

Všechno utíká tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že Emička už stojí. Změny se dějí pomalu, až příliš pomalu nebo vůbec. Vše se točí kolem peněz.

Když jsou, jedeme se koupat do bazénu, pak si dáme hranolky s kečupem a tváříme se vesele. Ale my sami víme, že veselí nejsme. Nejsme spokojení. Nejsme to my. Nejsme spolu a nevidíme se. Lukáš nevidí vyrůstat svoje děti. Důležité věci mu píšu přes Telegram.

Málem jsme se rozešli. Byli jsme od toho opravdu krůček, ale vydrželi jsme.

Tento způsob života, který se nám vkradl do života, mě a Lukáše vnitřně ničí. Já jsem to začala odnášet po svém. Jsem nervní, labilní a přidali se i zdravotní problém. Kolapsy a pády s následnými křečemi a výpadky vědomí.

Skrze právě výpadky vědomí mi zakázali řídit a podrobuji se testům.

Rozvojová zóna

Může se to zdát jako banalita, ale naše poslední adresa je právě v Rozvojové zóně v budově Klokánku, kde jsme si pronajali, po neúspěšném pronájmu v centru Janovic, byt.

Což o to, byt to je hezký, ale to prostředí nás pomalu rozkládá. Rozvojová zóna je průmyslový areál plný velkých výrobních hal. Bývalá kasárna. Dominantou je tu tzv.“buzerplac“, kde za doby vojenských cvičení pochodovali vojáci. Možná i váš otec tu byl na vojně.

Problém je, že jsme bokem od civilizace. Všude se musí autem, které já už ani nesmím řídit a okolo je areál obehnaný ostnatým drátem a vysokými zdmi. Uvnitř nic není, jen benzínka a jedno malé hřiště. A právě bytovka s novými byty a Klokánek.

Klokánek je krásný objekt, ale těch nešťastných příběhů uvnitř. Každý na to nemá náturu potkávat denně odložné děti, které rodiče nechtějí. Já na to nemám.

Někdy sedím na záchodě a vedle v bytě slyším strašný srdceryvný pláč: „Maminko! Prosím maminko!“

Termín odjezdu a jasný cíl

A tak to je. Naší jedinou možnsotí, jak zůstat spolu a zdraví na duši i fyzicky, je odjet a to tak, že s plánem a jasným termínem. Vím, že nefunguje nic, jako „Až bude dost peněz,“ „Až se vydělá a zbyde.“

Nikdy nic nezbyde.

Nikdy se nevydělá dost.

O penězích to totiž není.

Je to o tom chtít něco změnit a držet se toho. Je to o potřebě a o naléhavosti. A také o pevnosti v duchu a v postojích. Peněz vlastně není třeba tolik, jak si původně všichni myslíme. Já i Lukáš víme, že bychom se dokázali odstěhovat, protlouct se v Brně, naší původní domovině, ale nejde nám to.

Nejde nám zvednout kotvy a změnit to.

Nevěřím si.

Ztratili jsme sebe a se navzájem a musíme se zase najít.

Proto cesta „kavananem“ (jak překřtila Sofinka karavan nebo obytné auto).

Protože já už nechci na své děti křičet vyčerpáním. Nechci slyšet další: „Já to zvládla s dvěma dětma, tak ty musíš taky.

Nechci se na svého muže dívat a nic necítit, protože jsem utahaná jak pes, ubitá povinnostma a ještě mě čeká pověsit prádlo, uklidit v pokoji, udělat nádobí.

Nechci každé ráno otevřít oči s tím, že si je přeji zase rychle zavřít.

Nechci si už přát NEBÝT a prostě se vypařit.

Povede se nám odjet v březnu 2019?

Otázka do pranice. Povede se nám odjet? Povede se nám najít způsob, jak vydělávt peníze na dluhy, na provoz a na cestu během našeho cestování? Povede se nám sehnat a zprovoznit karavan nebo obytné auto? Dáme to?

Nemusí se to povést. Ale musí…

Fanděte a sledujte naši cestu z města za životem. Třeba se i vy něčemu naučíte a budete moci sami se sebou pohnout nebo se pohnout z místa.

My čtyři… z kavananu.