Rodina od slova Rodit? Nebo Rodič?

Několik měsíců zpět jsem přijala roli živitele rodiny. Pro mě, jako ženu svého muže a matku, to bylo rozhodnutí naprosto přirozené. V minulých letech mi můj muž opakovaně umožňoval profesně růst a ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že chceme žít jinak, než jak žije běžný model rodiny v ČR, nic jiného nepřipadalo v úvahu. Cítila jsem se jako hlavní Generál, jako největší a nejsilnější VLK ve smečce, jako namakaný hřebec, který své stádo chrání před napadením predátory, před napadením jinými stády a poskytuje příležitost ostatním členům vychovávat mladší členy stáda a tak jako klanu přežít.

Cítila jsem se jako ten Vlk, jako ten Hřebec, jako Muž , který musí zajistit rodinu. Byla jsem na sebe hrdá, že dokážu to, co muži dokáží. Že dokážu uživit ne jednoho, ale hned čtyři krky. 

V mojí hlavě to vypadalo tak, že pokud budu pracovat doma a budu dětem stále „po ruce“, tím neztratím kontakt s dětmi a s manželem, budu všem stále nablízku, budu přítomna a nic důležitého mi neuteče.

Dobře.

Jak jste jistě pochopili, tyhle představy se mi naplnit až tak úplně nepovedlo. 

 

Myslela jsem si, že prací v blízkosti své rodiny:

  • Udržím svoji blízkost s dětmi a mužem neměnou tak, jako bych nepracovala a byla doma.
  • Nebudu přicházet o důležité okamžiky, o které bych jako pracovník, odcházející z domova, jistě přišla.
  • Budu moci být u každé novinky, každého pokroku a staneme se pro naše děti plnohodnotnými kotvami / rodiči oba. Ne jen matka. Jak to často v tradičním rozložení rolí rodičů bývá.

Realita

Víte, na co jsem přišla po několika měsících soustavné práce doma? Je toho celkem dost a jsou to poznatky, které se musí odžít a vyzkoušet na vlastní kůži. Není to tak snadné, jak si bláhový člověk, bez zkušeností s prací doma, může malovat. Ale nebudu se dnes bavit o tom, jak je složité nebo nesložité si práci zorganizovat. Jak se dostat do hluboké práce a skutečně vytvářet hodnoty i když vám okolo běhají děti, ječí, řvou pláčou, chtějí si hrát, dožadují se něčeho k snědku atd. To děti prostě dělají.

Také to nebude o tom, jak s dětmi pracovat a naučit je, nechat vás být, když pracujete. Chci povídat o tom, jak se jako rodič cítím. Jak se cítím, když nedokážu reflektovat to, jak se děti rychle vyvíjejí, protože nemám v hlavě právě jen jejich vývoj a výchovu, ale i chod firmy.

Podívejte se, na jaké momenty jsem během těch měsíců přišla.

 

V prvé řadě:

  • Křik dětí nebo pláč mě, jako matce, naprosto rval (a rve) srdce a nedokážu dlouho odolávat a neprásknout s prací.
  • Díky dětem mám motivaci pracovat lépe a efektivněji. Neustále vás totiž vyrušují a pokud nevyrušují ony, tak vám je líto času, který trávíte v jejich blízkosti, ale vlastně ne s nimi. A chcete mít co nejdřívě hotovo. Tím pádem zefektivňujete svoje snahy a končíte dříve, než v běžné práci.
  • Neumím netesknit a nezávidět muži stav, kdy společně odcházejí na procházku, čeká je spousta dobrodružství, budou nejspíš ochutnávat tisíc druhů zeminy a já  toho nebudu.
  • Toužím po větším klidu na práci, ale jakmile pracuji déle než hodinu v kuse nevyrušena, dostávám opět pocit, že někdě něco nefunguje a neumím ho zatím zpracovat. Přikládám to pocitům matky, která je od přírody nastavená být více s mláďaty. Ale i matky v přírodě musí děti živit a loví. Přesto tento neklid cítím, i když muži naprosto důvěřuji a vím, že má vše pod palcem.
  • Zjistila jsem, že se stejně rodině odcizuji i když se tohle odcizování snažím minimalizovat. Jsou to spíše malé věci, malé situace, ale pro mne jsou to momenty, kdy selhávám, protože nevím, co dítě chce, čeho se dožaduje a jak takovou situaci ŘEŠÍ tatínek nebo jak to dělají obvykle.
  • Nezvládnu držet krok s vývojem. Například pohybovým. Děti se stále něco učí. Stále se zlepšují. Ale venku s nimi je většinou Lukáš, což beru jako to nejlepší, co pro ně může muž dělat. Může je naučit všechny ty věci, kterých se já bojím (třeba lozit po průlezkách ve výškách). Problém nastane ve chvíli, kdy se připojím a jsem vytřeštěná tím, jak Ema někam leze, něco dělá a já nevím, jestli je to pro ni bezpečné. Vyletím a snažím se ji chytat nebo pomoct, přitom to už dáááávno není žádoucí. A já to nevím.
  • Přicházím o nepatrné ale důležité momenty ve vývoji psychickém. Například. Jeden den Sofinka přišla z procházky a nevybíravě si poručila malování a šla se zavřít do pokoje. Nikdo ji nesměl rušit. Donesla mi obrázek se zajímavým výjevem. Večer jsem jej ukázala Lukášovi s dotazem, zda v tom nevydí Pohřeb. A on že jo. Že to vypadá jako pohřeb medvídka v parku, kterého našli rozcupovaného na zemi a Lukáš, aby Sofince pomohl ukončit lítost a truchlení za hračku, tak uspořádal pohřeb medvídka. No a já u toho samosebou nebyla. Pro Sofinku to byl tak silný zážitek, že měla potřebu ho nakreslit a obrázek mi věnovat. 

 

Muži? Mají to stejně

Takže jsem si vlastně na svoji kůži zakusila, jaké to mají naši muži, pokud chodí do práce. Jak se cítil Lukáš, když jezdil na šichty do Německa. V té době jsme se málem rozešli, protože míra odcizení byla obrovská.

Když byl on v práci a chodil domů jen na večer, nebo byl doma dopoledne, snažila jsem se stihnout všechnu práci (tak jako on se teď snaží stihnout co nejvíce, když jsem s holkama já), tak abych ji nemusela dělat pak.

Pak odjel do práce, no a pro mě a holky začala ta pravá zábava (někdy pouze obazně řečeno)! Šly jsme ven, chodily jsme po buzeráku, hrály si, pištěly, vřeštěly, bylo nám to jedno.

Chodily jsme na zmrzku nebo na koupák. Prostě jsme žily.

Ale bez něj.

Jasně, také jsem zvládala všechny prudérní věci sama bez jeho pomoci. Třeba uřvané děti, pláče všeho druhu, uhoupávání, synchronizaci uspávání dvou dravců, ale věděla jsem, že musím, že mi nikdo nepomůže. Takže se to dalo.

Ale on pak přišel. Zeptal se, co nového, jak se máme, co jsme dělaly. Zde musím podotknout, že díky Telegramu, jsme zůstáváli hodně v kontaktu a psali jsme si, ale to není totéž, jako zažít si to s těmi dětmi.

Společný život?

Rok se sešel s rokem a dnes o tom píšu z pohledu druhého člověka. Já, jako pečující matka, jsem nyní nešťastná. Protože zjišťuji, jak devastující je práce (nejen doma, ale kdekoliv) pro společný život rodiny. O kolik toho přicházím. Zažívám naprosto legitimní pocity odzizení se svým dětem. A to nemluvím o tom, jak bychom se cítili s mužem, kdybychom spolu netrávili každou volnou chvilku a nebavili se naprosto o všem a narovinu.

I když nepracuji od nevidím do nevidím a mám možnost kdykoliv přijít a být s nimi, stejně se to všechno děje.

Teď?

Teď jsem na hranici toho, se vším seknout, protože mě to samotnou velmi trápí a cítím se špatně. Ale jako všechno, i tohle nebude otázkou týdne nebo měsíce, a proto se uspokojuji tím, že to ještě třeba měsíc, dva vydržím než se nám to povede zase vyřešit jinak. Nedokážu si představit , že bych neměla výhled konce a musela bych s tímto stavem dlouhodobě žít. Jako muži nebo ženy v klasickém rodinném modelu.

My zkusíme jiný model. Jaký? To ještě nevíme, ale život není o jistotách ale o změnách.

Rozhodně se nebudeme střídat u dětí, ale chci, abych s rodinou trávila svůj čas. Ve dne. A v noci s nimi spala na lůžku a byla holkám po ruce, když budou zlé sny.

Chci být skutečný rodič. Učit své děti o světě, ukazovat jim krásy naší planety a naučit je žít prožitý a uvědomělý život. Děti jsem si nepořídila proto, abych o nich nic nevěděla a učil je rodič druhý. A vím, že to jde udělat jinak. Jen na to musíme dojít a mít oči otevřené a neopakovat věci, které nefungovaly v minulosti.

 

Hezký den

Helena